Se stavbou nového dalekohledu jsem musel řešit i otázku, jaký použít okulárový výtah. Možnosti jsou v zásadě dvě- buď si nějaký koupit a nebo si ho udělat. Z důvodu požadavku mít ohnisko vytažené z tubusu v co nejmenší vzdálenosti (vzhledem k velikosti sekundárního zrcátka a snahy o co nejmenší vinětaci) jsem zvolil vlastní výrobu nízkého (35 mm) okulárového výtahu typu Crayford. Téměř celý výtah je vyroben z duralu, pouze tubusek a "hnací" hřídelka jsou z oceli. Tubusek má vnitřní průměr 60 mm a je chemicky načerněný. Hřídelka ke kalená, uložená v kuličkových ložiscích, a má průměr 4 mm.  Uprostřed je podepřená kouskem bronzové kulatinky pro zabránění jejímu prohýbání (viz první obrázek- kliknutím na obrázek se obrázek zvětší). Hřídelka je uchycena v držáku ve tvaru písmene U. Pomocí čtyř tlačných červíků a čtyř zajišťovacích imbusových šroubů je možné plynule korigovat přítlak hřídelky k tubusku (viz pátý obrázek). Prostřední červík na obrázku slouží k seřizování přítlaku  podpěrné bronzové kulatinky. Tubusek se pohybuje na jedné straně odvalováním po kalené hřídelce a na druhé po dvou párech malých  kuličkových ložisek. Stejná ložiska jsem použil i pro uchycení kalené hřídelky. Jedná se o ložiska MR84ZZ, vnitřní průměr 4 mm a vnější 8 mm. Základová deska výtahu má rozměry 100x105 mm. Zdvih výtahu je 18 mm a ani v nejnižší poloze nezasahuje do vnitřku tubusu. Pro účely astrofotografie jsem chtěl výtah vybavit nějakou stupnicí. Rozbilo se mi digitální posuvné měřítko (ulomil se mi jeden hrot), a tak jsem se rozhodl pro tento účel  použít torzo z tohoto měřítka. Princip je snad jasný z obrázků. Na hřídelku se natáčí lanko, které tahá za střední část posuvného měřítka. Jako lanko jsem použil  rybářský návazec na dravce (není pružný).  Toto "udělátko" mi umožňuje  nastavit opakovaně zaostření do požadované pozice s přesností lepší než 0.02 mm (kontrolováno pomocí úchylkoměru). Jak probíhá zaostřování? Upevním fotoaparát do výtahu a zaostřím na matnici (a nebo spíš použiji parfokální okulár). Následně posunu zaostření směrem do tubusu (přibližně o 0.2-0.3 mm) a vynuluji displej. Poté udělám jeden zkušební snímek (na displeji je 0.00). Dále posunu zaostření o 0.1 mm směrem od tubusu a udělám další snímek. Takto udělám např. pět snímků (u pátého snímku je na displeji 0.50). Následně projdu celou sérii snímků a vyhledám ten nejostřejší). Nejostřejší je například snímek čtvrtý, a tak vrátím zaostření tak, aby na displeji bylo 0.40 mm. Bez jakékoli stupnice by zaostření byl docela problém... Po první chladnější noci však vznikl problém. Z důvodu nízké teploty přestal být displej čitelný. Tak jsem musel řešit vyhřívání displeje. K tomuto účelu jsem použil dva rezistory (480 ohmů), které jsem upevnil do těsné blízkosti displeje. Napájením pomocí zdroje (8V) se rezistory zahřívají a vytvářejí dostatečnou teplotu v okolí displeje pro jeho čitelnost i v nízkých teplotách. Následně jsem ještě dodělal osvětlení displeje pomocí jedné červené ledky (když už jsem tam táhl kabel) a předělal napájení posuvného měřítka pomocí jedné tužkové baterie a nebo ze zdroje (jinak je to napájeno jednou malou knoflíkovou baterií).  I tato změna napájení výrazně napomohla k čitelnosti displeje při nízkých teplotách. Výsledek mého snažení je vidět na posledním obrázku (jeden přepínač zapíná ohřívání a druhý osvětlení). Do budoucna bych chtěl výtah upravit na dvourychlostní (možnost jemnějšího zaostřování), protože při teplotě např. -15°C a v rukavicích bývá občas problém přeostřovat s přesností např. po 0.1 mm, popřípadě dodělat posuv ostření motorově (malý krokový motor s převodovkou).
...
	Doplněno 19.7.2009: Po zkušenostech s digitální stupnicí v zimním období- často nečitelný displej, náhodné vypnutí, vybité baterie, ..., jsem se již před časem rozhodl vyměnit digitální stupnici za stupnici mechanickou. Opět jsem použil staré posuvné měřítko a s tímto řešením jsem již naprosto spokojen...

---